Jednou za čas udělám, co mi zrovna připadá, že je potřeba. Jsem ale spíš překážkový sprinter krátkých tratí než vytrvalec. Na dlouhodobé pinožení mě moc neužije. Dění kolem sebe náruživě sleduju od malička. Asi proto, že moji dědové to tak měli taky. Jeden byl sedlák a lidovecký starosta ve znovuosídlených Sudetech (než přišli rudí). Druhý byl tiskař a celoživotní komunista (než přišla rakovina). Naši hnedka v devataosmdesatém začali u nás v dědině organizovat Občanské Fórum a celé devadesátky věnovali veškerou energii (vedle podnikání, které nás živilo) politice. Takže jsem to měl vždycky z první ruky.

Kolikrát si říkám, jestli mi to vlastně stojí za ty nervy... Pokaždé je to stejné: Bum, prásk - hoří! A jde se hasit! Iniciativa - přípravný výbor - tiskovka: zásah! Volají novináři. Porada přes mobily - nástřel další tiskovky - porada na fejsu. Bude protest - bude happening? Ne, demonstrace! Kdy?!? Co nejdřív - ohláška na úřad má lhůtu tři pracovní dny. Je pátek, poledne. Kdo bude řečnit - kdo moderovat? Všichni jsou busy. Jaké je sdělení - přesně, prosím! Podium, elektrika, zvuk (streem) - má někdo tip na někoho? Petice - udělej nástřel textu. Telefon z Magistrátu - souhlasí se schůzkou, budeme jednat. Telefon: Novináři. Do půlnoci vydáme tiskovou zprávu, nashle. Telefon: Přijdeš někdy domů?

Jo, stojí to za to. Vždycky. Z každého kvasu je nakonec víno - jenom záleží, kdo a jak ten kvas přefiltruje, stočí a ošetřuje. Když se to dělá s láskou a péčí, je to pak vždycky aspoň na stříbrnou medaili. Blbý je, že je v módě burčák - je to skvělý kšeft, takže se kvas občas pajčuje, aby bylo víc burčáku. Nojo, pak ale není moc dobrýho vína...

A ze špatného vína bývá kocovina. Jenom demonstrace nestačí. Je potřeba nespokojené lidi vyslechnout, ptát se jich, rozmlouvat s nimi a získat jejich důvěru, aby otevřeli oči a uši. To mě naučila jedna dvacetiletá slovenská studentka na festivalu v Báňskej Štiavnici (překrásné městečko, úžasný festival v září - doporučuju). Není to sice tak zábavné a mediálně vděčné, leč o to potřebnější. Kvety demokracie, se jmenuje ta jejich organizace.

Vinařské umění se pochopitelně nejlépe předává doma z generace na generaci. Nicméně přichází nové poznatky, nové technologie, mění se trendy, mění se zvyky, doba zrychluje, sdílí se informace, výrobní prostory, sdílí se auta, bydlení, zákazníci, sdílí se partneři, sdílené jsou i děti. Sdílíme s dětmi jejich potřeby ve vzdělávání? To je panečku téma pro občanskospolečenskou diskusi. Víme - každý jeden z nás - proč posíláme své syny a dcery do školy? Víme, co od toho očekáváme? Ví to škola, ředitel, učitel, paní vrátná, zřizovatel - ministr - premiér - (p)rezident? To je, oč tu běží, vážení.